Když zhruba před dvěma lety naznačili KAISER CHIEFS poprvé své možnosti, byli jen další z řady nových anglických senzací, o kterých se tvrdilo, že budou spásou rozlehlé ostrovní scény. Přesně to samé se totiž říká o každé tamější kapele, která rychle zazáří a později zmizí. Jejich první album „Employment“ (2005) sice přineslo několik zajímavých singlů v čele s „I Predict A Riot“, ale více méně šlo jen o lehce nadprůměrnou nahrávku operující v moři sterility a obecně známé banálnosti. Novinka „Yours Truly, Angry Mob“ (2007) však svědčí o faktu, že tito dobyvači rádiových stanic, přestože zůstali věrní svému chytlavému retro stylu, neponechali nic náhodě a předložili silnou nahrávku opírající se o velké množství hitových songů.

Jestli mají KAISER CHIEFS představovat muziku, kterou budou často hrát i naše komerční rádiové stanice, pak budu velmi spokojen. Kapela sice nepřichází s ničím objevným, jen předává dál štafetu britské rockové tradice zrozené v šedesátých letech, ale jejich nové písničky mají opravdové kouzlo. Určitě jste se už mnohokrát nevyhnuli hned úvodní položce alba – skladbě „Ruby“, která dnes vyhrává snad i v hotelových výtazích. Zveřejnění téhle písně hned na úvod  byl od KAISER CHIES povedený tah, protože „Ruby“ se z celého alba dostává do paměti nejsnadněji. Když se však nenecháte hned na úvod odradit milionkrát ohraným hitem a budete pokračovat v poslechu, zjistíte že na jedné chytlavé skladbě veškeré jejich kvality nestojí. Album je totiž přeplněno nemalým množstvím dotažených rockových šlágrů. Hned druhá „Angry Mob“ naznačí svou strukturovanější stavbou ve stylu okázalé pompy úsvitu sedmdesátých let i jiné možnosti. Stadiónová vyřvávačka „Heat Dies Down“ je naopak poněkud přímočařejším vzorkem slávy britského rocku, jakou zažívali kdysi dávno všichni počínaje ROLLING STONES a konče třeba DEF LEPPARD. Osobně však ze známých dinosaurů řadím ke KAISER CHIEFS nejblíže skupinu THE WHO. A to díky schopnosti obstát jak s tříminutovým popěvkem, tak s něčím lehce divadelnějším.

Tak třeba nostalgická „Love Is Not A Competition (But I´m Winning)“ nejvýrazněji z celého alba upomene na šedesátá léta a mlhavá rána v ulicích britských metropolí, která dnes známe jen z knih s černobílými fotografiemi. Vlastně celý komplet jakoby zhudebnil to nejvýraznější z téhle části rockové historie. A podstatně zdařileji, než tomu bylo před dekádou v případě přeceňovaných OASIS. Jede se tedy dál ve velkém stylu a kapela své posluchače bombarduje dalšími a dalšími hymnami. Ať už se jedná o „I Can Do Without You“ s výbornou zpěvovou linkou a určující kytarou, která jen tak ležérně pluje na obláčcích marihuanového kouře nebo třeba „Everything Is Average Nowadays“ zběsile dovádějící na tanečním parketu v narvaném londýnském klubíku, vždy jde sice o komerčně atraktivní látku, ale předávanou bez laciné prvoplánovosti. Ještě na závěr dodám osobní typ na nejlepší  položku alba, které patří název „Learnt My Lesson Well“.

Účelem téhle recenze není někoho zatvrzele přesvědčovat o kvalitách KAISER CHIEFS, protože ten, kdo měl někdy jen trochu zájem o ostrovní mainstream, si ke kapele cestu najde a ostatním to může být celé ukradené. Jen jsem chtěl říct, že mne KAISER CHIEFS opravdu překvapili a ukázali, že se s nimi musí vážně počítat i v budoucnosti. Vydali totiž album, které kvalitativně dalece přeskočilo jejich debut i většinu stylové konkurence (o generaci britpopu z devadesátých let ani nemluvě) a výrazně se přihlásili o pozici největších hvězd britského království.